Takových případů máme kolem sebe desítky: řidičák přistál mezi doklady společně s maturitním vysvědčením, ale za volant si čerstvá řidička nikdy nesedla. Nebo to párkrát zkusila a vzdala to. Proti strachu z řízení se dá bojovat. Nejlépe s citem a profesionály po boku. Na vystresované příbuzné nespoléhejte.
Amálii je devatenáct let a autoškolou prošla v posledním ročníku střední školy. Je typickým příkladem mladých lidí, kteří zároveň s maturitou automaticky skládají i zkoušky v autoškole.
„Závěrečné testy jsem udělala napoprvé, v jízdách jsem byla nesvá a musela jít nadvakrát. Od té doby uplynul rok a já jsem jela snad jednou, dvakrát, vždy s někým z blízkých. Z řízení mám panický strach, a při průjezdu rušnější křižovatkou se rozklepu jako ratlík,“ přiznává Amálie s tím, že nakonec ráda volant v nejbližší možné chvíli předá někomu jinému a každou takovou jízdu končí s pláčem.
Lenka získala řidičák také v osmnácti. Je jí třiačtyřicet a od té doby auto neřídí. Na silnice vyjela všehovšudy pětkrát. „Za svobodna nebylo třeba tolik řídit, vdávala jsem se mladá, a pak všude řídil manžel. Zvládl i kroužky kluků. Já jezdila do práce vždy vlakem. Jenže teď jsme se rozvedli a já jsem nepojízdná,“ svěřila se Lenka s tím, že situace ji nyní hodně trápí.
Ale než aby po letech sedla za volant, hledá mnohem složitější cesty jen proto, aby se řízení vyhnula. Často tak volí kombinaci MHD a koloběžky. Nákupy objednává nebo nosí domů denně. Kluky do kroužků vozí známí ze školy. Za volant se Lenka ještě necítí, i když už situace hoří. „Nevím, zda to překonám, děsí mne bezohlední agresivní řidiči a situace, kterou vlastně z velké části neovlivním,“ přiznala.
Chronický strach z řízení se odborným termínem nazývá amaxofobie. Je to stav, kdy neochota posadit se za volant přerůstá až v nekontrolovatelnou úzkost. Projevuje se zrychleným dechem, panikou, zkratovitým jednáním. Podle odborníků jí trpí na šedesát procent žen (které však také tento strach spíše přiznají) a projeví se až u tří procent čerstvých či začínajících řidičů.
Spouštěčem nemusí být vždy jen silný negativní zážitek: například autonehoda. Často stačí také nejistota v kombinaci s jízlivými poznámkami okolí na naše řidičské schopnosti. Spustit se může také u lidí s nadměrným pocitem osobní zodpovědnosti. Jak proti ní bojovat?
Tak jako s každým dalším strachem i proti strachu z řízení bojovat můžeme. Hlavní zbraní je podle odborníků motivace. „Ten, kdo řídit skutečně potřebuje a bez auta se neobejde, zabojovat musí a nakonec řízení zvládne,“ míní klinická a dopravní psycholožka Ivana Rosická, která spolu s lektorkou Lucií Límovou pomáhá na webu "Bojím se řídit" lidem najít cestu za volant. Jejich kurzy řízení projdou ročně desítky lidí.
„Je dobré jezdit pravidelně a často, nejlépe denně. Pokuste se řídit auto každý den alespoň malý kousek a vybírejte si části dne, kdy není tak silný provoz. Třeba večer nebo noc, když už je v ulicích klid,“ radí Ivana Rosická. Dobré je vyjet v klidu sama a nenechat se odradit komplikacemi, jako jsou problémy s parkováním. „Pokud víte, že nezaparkujete, poproste třeba manžela, ale strach z parkování by neměl být důvodem raději nevyjet,“ povzbuzuje psycholožka.
Všichni oslovení odborníci se však shodují: pokud máte doma samozvané učitele autoškoly, nechte je na gauči a raději si zaplaťte kondiční jízdy nebo kurz v autoškole. Ano, bude vás to stát pár tisíc, ale ušetří to spoustu nervů a předejdete tak mnoha vyhroceným rodinným momentům.
„Radím poohlédnout se po kvalitní autoškole, nastavit si individuální plán oprášení řidičských dovedností a ve zkrácené podobě si zopakovat pravidla silničního provozu i praktické řidičské dovednosti. Ve srovnání s následky případného zbytečného zavinění dopravní nehody budou náklady opravdu zanedbatelné. Navíc po absolutoriu osvěžovací kúry si takový řidič bude sedat za volant s daleko větší sebedůvěrou,“ míní dopravní expert z Platformy Vize 0 Roman Budský.
„Naopak první jízdy, kdy na pravé sedačce sedí nervózní sarkastický člověk z řad blízkých příbuzných, nebudou tím pravým ořechovým. Často to celé skončí prudkou hádkou a naprosto zbytečným přesvědčením nového řidiče o tom, že za volant již nikdy v životě neusedne,“ poznamenal.
„Autoškola je jednoznačně lepší řešení. Nejhorším řešením jsou pak blízcí příbuzní, kteří vás posadí za volant a řeknou – tady je spojka, brzda, plyn, stěrače a blinkry a jeď. S rodinou si dovolíme za volantem fňukat, z druhé strany pak může přicházet netrpělivost a tvrdost. S takovým přístupem se nejeden ustrachovaný řidič zákonitě sesype,“ míní dopravní psycholožka Vlasta Rehnová.
Na webu existuje mnoho autoškol, které se zaměřují na kondiční jízdy a obnovování řidičských zkušeností. Pokud nemáte doporučení, určitě si do vybrané školy nejdříve zajděte, s instruktorem se osobně setkejte ještě před jízdami. Proberte vaše požadavky a vysvětlete si situaci. Ještě lepší je vybrat autoškolu na základě přátelského doporučení.
„Ideální jsou kondiční jízdy s vlastním autem, na které jste zvyklá a které budete používat. Ideální je též sympatický a empatický instruktor, případně ze začátku trenažér. Než sebereme odvahu, je dobré první jízdy absolvovat na ploše autoškoly, případně na nějakém klidném parkovišti. První kroky je dobré dělat v bezpečí. A až pak vyrazit do provozu,“ doplnila dopravní psycholožka Rehnová.
Za volantem jste neseděla roky, nečekejte tedy, že všechny potřebné znalosti osvěžíte za týden. Důležité je se nevzdat a postupovat svědomitě po malých krůčcích – v ostré dopravní džungli se za ta léta totiž ledacos změnilo.
„I při kondičních jízdách musí žák poctivě spolupracovat. Pečlivě studovat potřebnou teorii a na jízdy chodit náležitě připravený,“ připomíná Budský s tím, že je třeba nastudovat nová pravidla, vzít v potaz například přibývající cyklisty ve městech, ale také neustále se měnící architekturu cest.
Základem je zvládnout auto a osvojit si jízdní dovednosti natolik, abychom se na ovládání vozu nemuseli soustředit a mohli plně vnímat situaci na silnici a v jejím okolí. Kdy už se dá řidič považovat za zkušeného?
„Aby se mohl uchazeč o řidičské oprávnění stát řidičem poskytujícím záruku, že zvládá alespoň potřebné základy samostatné a bezpečné jízdy, měl by v rámci praktické přípravy odjezdit přinejmenším tři tisíce kilometrů a za volantem strávit přinejmenším sto hodin. To je zjištění švýcarské rady pro bezpečnost silničního provozu Bureau de prévention des accidents. Švédští a norští odborníci doporučují ujet alespoň pět tisíc kilometrů. Pravděpodobnost účasti na nehodě se pak snižuje o celých 40 až 50 procent,“ dodal Budský.
Teorii máme zmáknutou, kondiční jízdy odježděny, jistoty trochu přibylo. Ale ta duše je pořád nějaká úzkostná... Pokud se strach z řízení odebírá z vaší hlavy jen velmi neochotně, stále panikaříte a volant pro vás znamená stres, je nejvhodnější zkusit psychoterapii nebo využít konzultací s dopravním psychologem. Případně si najít kurz, který je na bázlivé řidiče zaměřený.
„Kurz přináší klientům výhodu poznání, že v takové situaci nejsou sami. Že nenosí na čele cejch: špatný ustrašený řidič v džungli profesionálů. Navíc jsou zde propojené psychologické konzultace a terapie s praktickou výukou a kondičními jízdami,“ vysvětlila Ivana Rosická. (Více informací o kurzech najdete v boxu)
A pokud ani tato cesta nepovede k jistotě na čtyřech kolech? V takovém případě je možná lepší ovládání vozu skutečně vzdát. Vystresovaný řidič je totiž pro své okolí velmi nebezpečný a v dopravě mnoho uklidňujících chvil nenajde.
„Váznoucí doprava, nekonečné kolony, nečekané objížďky, mnohahodinové soustředění se na řízení a řešení dopravních situací, příliš mnoho času stráveného za volantem neproduktivní činností, nevhodné chování některých řidičů v podobě příliš pomalé jízdy, či naopak vynucování si prostoru za každou cenu. To vše může vést k postupnému růstu pocitu vnitřního napětí, které se projevuje agresivitou a zkratovitým chováním,“ upozornil Budský.
„Žena sama musí zvážit, zda skutečně chce sama řídit, nebo ji k tomu nutí situace, například protože manželovi sebrali řidičák. Pokud strach přetrvává a paralyzuje nás, je zásadní rozhodnutí, zda je třeba autem jezdit, nebo ne. A zda chceme, nebo jsme nuceny,“ míní Vlasta Rehnová.
„Možnost, že zkrátka už nikdy řídit nebudu, je jednou z cest a je naprosto legitimní. Je třeba si přiznat, že nemusíme řídit, pokud strach překonat nedokážeme. Že není potřeba být dokonale samostatná,“ uzavřela Ivana Rosická s tím, že i takové poznání je v osobnostním růstu velmi důležité a rozhodně není ojedinělé.
Platforma VIZE 0, z.ú.
Pobřežní 665/21, Karlín, 186 00 Praha 8
IČ: 075 34 663
Ústav, neplátce DPH