EN
Média Pomoc, nechci řídit. Jak zvládnout strach a sednout po letech za volant?

Pomoc, nechci řídit. Jak zvládnout strach a sednout po letech za volant?

Takových případů máme kolem sebe desítky: řidičák přistál mezi doklady společně s maturitním vysvědčením, ale za volant si čerstvá řidička nikdy nesedla. Nebo to párkrát zkusila a vzdala to. Proti strachu z řízení se dá bojovat. Nejlépe s citem a profesionály po boku. Na vystresované příbuzné nespoléhejte.

 

Amálii je devatenáct let a autoškolou prošla v posledním ročníku střední školy. Je typickým příkladem mladých lidí, kteří zároveň s maturitou automaticky skládají i zkoušky v autoškole.

„Závěrečné testy jsem udělala napoprvé, v jízdách jsem byla nesvá a musela jít nadvakrát. Od té doby uplynul rok a já jsem jela snad jednou, dvakrát, vždy s někým z blízkých. Z řízení mám panický strach, a při průjezdu rušnější křižovatkou se rozklepu jako ratlík,“ přiznává Amálie s tím, že nakonec ráda volant v nejbližší možné chvíli předá někomu jinému a každou takovou jízdu končí s pláčem.

Lenka získala řidičák také v osmnácti. Je jí třiačtyřicet a od té doby auto neřídí. Na silnice vyjela všehovšudy pětkrát. „Za svobodna nebylo třeba tolik řídit, vdávala jsem se mladá, a pak všude řídil manžel. Zvládl i kroužky kluků. Já jezdila do práce vždy vlakem. Jenže teď jsme se rozvedli a já jsem nepojízdná,“ svěřila se Lenka s tím, že situace ji nyní hodně trápí.

Ale než aby po letech sedla za volant, hledá mnohem složitější cesty jen proto, aby se řízení vyhnula. Často tak volí kombinaci MHD a koloběžky. Nákupy objednává nebo nosí domů denně. Kluky do kroužků vozí známí ze školy. Za volant se Lenka ještě necítí, i když už situace hoří. „Nevím, zda to překonám, děsí mne bezohlední agresivní řidiči a situace, kterou vlastně z velké části neovlivním,“ přiznala.

Chronický strach z řízení se odborným termínem nazývá amaxofobie. Je to stav, kdy neochota posadit se za volant přerůstá až v nekontrolovatelnou úzkost. Projevuje se zrychleným dechem, panikou, zkratovitým jednáním. Podle odborníků jí trpí na šedesát procent žen (které však také tento strach spíše přiznají) a projeví se až u tří procent čerstvých či začínajících řidičů.

Spouštěčem nemusí být vždy jen silný negativní zážitek: například autonehoda. Často stačí také nejistota v kombinaci s jízlivými poznámkami okolí na naše řidičské schopnosti. Spustit se může také u lidí s nadměrným pocitem osobní zodpovědnosti. Jak proti ní bojovat?

Přísné příbuzné nechte doma

Tak jako s každým dalším strachem i proti strachu z řízení bojovat můžeme. Hlavní zbraní je podle odborníků motivace. „Ten, kdo řídit skutečně potřebuje a bez auta se neobejde, zabojovat musí a nakonec řízení zvládne,“ míní klinická a dopravní psycholožka Ivana Rosická, která spolu s lektorkou Lucií Límovou pomáhá na webu "Bojím se řídit" lidem najít cestu za volant. Jejich kurzy řízení projdou ročně desítky lidí.

„Je dobré jezdit pravidelně a často, nejlépe denně. Pokuste se řídit auto každý den alespoň malý kousek a vybírejte si části dne, kdy není tak silný provoz. Třeba večer nebo noc, když už je v ulicích klid,“ radí Ivana Rosická. Dobré je vyjet v klidu sama a nenechat se odradit komplikacemi, jako jsou problémy s parkováním. „Pokud víte, že nezaparkujete, poproste třeba manžela, ale strach z parkování by neměl být důvodem raději nevyjet,“ povzbuzuje psycholožka.

Všichni oslovení odborníci se však shodují: pokud máte doma samozvané učitele autoškoly, nechte je na gauči a raději si zaplaťte kondiční jízdy nebo kurz v autoškole. Ano, bude vás to stát pár tisíc, ale ušetří to spoustu nervů a předejdete tak mnoha vyhroceným rodinným momentům.

„Radím poohlédnout se po kvalitní autoškole, nastavit si individuální plán oprášení řidičských dovedností a ve zkrácené podobě si zopakovat pravidla silničního provozu i praktické řidičské dovednosti. Ve srovnání s následky případného zbytečného zavinění dopravní nehody budou náklady opravdu zanedbatelné. Navíc po absolutoriu osvěžovací kúry si takový řidič bude sedat za volant s daleko větší sebedůvěrou,“ míní dopravní expert z Platformy Vize 0 Roman Budský.

„Naopak první jízdy, kdy na pravé sedačce sedí nervózní sarkastický člověk z řad blízkých příbuzných, nebudou tím pravým ořechovým. Často to celé skončí prudkou hádkou a naprosto zbytečným přesvědčením nového řidiče o tom, že za volant již nikdy v životě neusedne,“ poznamenal.

„Autoškola je jednoznačně lepší řešení. Nejhorším řešením jsou pak blízcí příbuzní, kteří vás posadí za volant a řeknou – tady je spojka, brzda, plyn, stěrače a blinkry a jeď. S rodinou si dovolíme za volantem fňukat, z druhé strany pak může přicházet netrpělivost a tvrdost. S takovým přístupem se nejeden ustrachovaný řidič zákonitě sesype,“ míní dopravní psycholožka Vlasta Rehnová.

Na webu existuje mnoho autoškol, které se zaměřují na kondiční jízdy a obnovování řidičských zkušeností. Pokud nemáte doporučení, určitě si do vybrané školy nejdříve zajděte, s instruktorem se osobně setkejte ještě před jízdami. Proberte vaše požadavky a vysvětlete si situaci. Ještě lepší je vybrat autoškolu na základě přátelského doporučení.

„Ideální jsou kondiční jízdy s vlastním autem, na které jste zvyklá a které budete používat. Ideální je též sympatický a empatický instruktor, případně ze začátku trenažér. Než sebereme odvahu, je dobré první jízdy absolvovat na ploše autoškoly, případně na nějakém klidném parkovišti. První kroky je dobré dělat v bezpečí. A až pak vyrazit do provozu,“ doplnila dopravní psycholožka Rehnová.

Běh na dlouhou trať

Za volantem jste neseděla roky, nečekejte tedy, že všechny potřebné znalosti osvěžíte za týden. Důležité je se nevzdat a postupovat svědomitě po malých krůčcích – v ostré dopravní džungli se za ta léta totiž ledacos změnilo.

„I při kondičních jízdách musí žák poctivě spolupracovat. Pečlivě studovat potřebnou teorii a na jízdy chodit náležitě připravený,“ připomíná Budský s tím, že je třeba nastudovat nová pravidla, vzít v potaz například přibývající cyklisty ve městech, ale také neustále se měnící architekturu cest.

Základem je zvládnout auto a osvojit si jízdní dovednosti natolik, abychom se na ovládání vozu nemuseli soustředit a mohli plně vnímat situaci na silnici a v jejím okolí. Kdy už se dá řidič považovat za zkušeného?

„Aby se mohl uchazeč o řidičské oprávnění stát řidičem poskytujícím záruku, že zvládá alespoň potřebné základy samostatné a bezpečné jízdy, měl by v rámci praktické přípravy odjezdit přinejmenším tři tisíce kilometrů a za volantem strávit přinejmenším sto hodin. To je zjištění švýcarské rady pro bezpečnost silničního provozu Bureau de prévention des accidents. Švédští a norští odborníci doporučují ujet alespoň pět tisíc kilometrů. Pravděpodobnost účasti na nehodě se pak snižuje o celých 40 až 50 procent,“ dodal Budský.

Co když to prostě nejde?

Teorii máme zmáknutou, kondiční jízdy odježděny, jistoty trochu přibylo. Ale ta duše je pořád nějaká úzkostná... Pokud se strach z řízení odebírá z vaší hlavy jen velmi neochotně, stále panikaříte a volant pro vás znamená stres, je nejvhodnější zkusit psychoterapii nebo využít konzultací s dopravním psychologem. Případně si najít kurz, který je na bázlivé řidiče zaměřený.

„Kurz přináší klientům výhodu poznání, že v takové situaci nejsou sami. Že nenosí na čele cejch: špatný ustrašený řidič v džungli profesionálů. Navíc jsou zde propojené psychologické konzultace a terapie s praktickou výukou a kondičními jízdami,“ vysvětlila Ivana Rosická. (Více informací o kurzech najdete v boxu)

A pokud ani tato cesta nepovede k jistotě na čtyřech kolech? V takovém případě je možná lepší ovládání vozu skutečně vzdát. Vystresovaný řidič je totiž pro své okolí velmi nebezpečný a v dopravě mnoho uklidňujících chvil nenajde.

„Váznoucí doprava, nekonečné kolony, nečekané objížďky, mnohahodinové soustředění se na řízení a řešení dopravních situací, příliš mnoho času stráveného za volantem neproduktivní činností, nevhodné chování některých řidičů v podobě příliš pomalé jízdy, či naopak vynucování si prostoru za každou cenu. To vše může vést k postupnému růstu pocitu vnitřního napětí, které se projevuje agresivitou a zkratovitým chováním,“ upozornil Budský.

„Žena sama musí zvážit, zda skutečně chce sama řídit, nebo ji k tomu nutí situace, například protože manželovi sebrali řidičák. Pokud strach přetrvává a paralyzuje nás, je zásadní rozhodnutí, zda je třeba autem jezdit, nebo ne. A zda chceme, nebo jsme nuceny,“ míní Vlasta Rehnová.

„Možnost, že zkrátka už nikdy řídit nebudu, je jednou z cest a je naprosto legitimní. Je třeba si přiznat, že nemusíme řídit, pokud strach překonat nedokážeme. Že není potřeba být dokonale samostatná,“ uzavřela Ivana Rosická s tím, že i takové poznání je v osobnostním růstu velmi důležité a rozhodně není ojedinělé.

ZDROJ

Kontaktní osoba

Bc. Roman Budský, BA (Hons), MBA
roman.budsky@vize0.cz

Platforma VIZE 0, z.ú.
Pobřežní 665/21, Karlín, 186 00 Praha 8
IČ: 075 34 663
Ústav, neplátce DPH